Antropolog Tomáš Hirt je šéfem Centra aplikované antropologie a terénního výzkumu na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Specializuje se na chudé lidi žijící v ghettech na okrajích českých měst. Je šéfem plzeňské pobočky společnosti Člověk v tísni.

Rada vlády pro záležitosti romské komunity existuje už dvanáctým rokem. Má podle vás nějaký přínos?

Jejím hlavním cílem je “zabezpečovat součinnost resortů” v souvislosti se “záležitostmi romské komunity”. Ve této roli však dlouhodobě selhává. Důsledkem je celá řada navzájem nesouladných koncepcí vytvářených na různých ministerstvech a úřadech. Tyto dokumenty navíc typicky končí v šuplíku hned poté, co jsou s velkou slávou představeny. Nevím o žádné koncepci vztahující se k situaci Romů, která by byla systematicky a koordinovaně naplňována. Než se potýkat s uváděním koncepcí do praxe, je jednodušší začít psát novou. A tak pořád dokola.

Je to tím, že se vlastně pořádně neví, co má rada řešit? Zda posilovat romskou identitu, nebo řešit problém sociálně vyloučených lokalit, v nichž je většina Romů?

Přesně tak. Rada trpí především tím, že nikde není uvedeno, co jsou ony “záležitosti romské komunity”. Takže se nahodile řeší, co zrovna přijde na stůl. Národnostní, kulturní a muzejní problematika, sociální ghetta, bydlení a zaměstnávání, ale i lidská práva, diskriminace, rasismus nebo multikulturní výchova. Všechno dohromady a nic pořádně. Ale abych jen nekritizoval, řada věcí se radě podařila. Zviditelňuje problém neonacismu a přispěla k zvýšení mediální pozornosti směrem k sociálně vyloučeným lokalitám. Její smysl bych proto viděl spíše v symbolické než v praktické sféře. Do čeho by se tato “etnická” rada pouštět neměla, je oblast sociální politiky a sociální práce.

Rada přece podporuje terénní sociální práci.

Problémem však je, že v pojetí rady jsou sociální služby definovány “etnicky”. Typickým příjemcem dotace je “romské” sdružení zaměstnávající “romské” terénní pracovníky. Vzniká tak představa, že nejlepší způsob, jak řešit “romský” problém, je rozdělit peníze “romským” organizacím, které řeší sociální problémy “romských” klientů. Dochází tak ke směšování národnostní a sociální podpory. Vznikají různá komunitní centra, kde děti tančí “romské” tance a vybarvují “romské” omalovánky. A když má “romský” klient problém s bydlením nebo s nezaměstnaností, pošlou ho z úřadu za “romským” terénním pracovníkem. Tento přístup vede k opaku integrace: k uvěznění sociálně vyloučených Romů v síti “romských” aktivit a institucí. Jeden můj kolega tomu trefně říká “Romosvod”.

Neposiluje se tím takzvaný etnobyznys?

Právě představa, že “romské” peníze od “romské” rady mají dostávat “romské” organizace uskutečňující “romské” aktivity, je podstatou etnobyznysu. Vzniká specifický trh s veřejnými zdroji založený na přesvědčení, že Romové by si “svoje záležitosti” měli řešit sami. Tím se otevírá prostor pro různé spekulanty, kteří etnicky definované situace využívají. “Rom” koupí panelák, kde bydlí “Romové” a nehorázným způsobem z nich dře kůži. Řada rodin se tak dnes dostává do neřešitelných sociálních situací. Ale navenek to vypadá jako vnitřní záležitost “romské komunity”, což etnobyznysu poskytuje kouřovou clonu.